my obsession with numbers

my-obsession-with-numbers_shineoffashion - 2

Nachdem ich zu meinem letzten Beitrag so viel tolles Feedback bekommen habe (an dieser Stelle wollte ich mich bei allen nochmal bedanken), dachte ich mir, dass euch mein Weg aus der Essstörung (oder die sogenannte ,,Recovery”) anscheinend interessiert und da ich mir hier am Blog oft gerne die Seele ausschreibe und ich dazu viel zu sagen habe, folgt nun ein weiterer Beitrag über meine Essstörung.

Und heute wird sich alles um Zahlen drehen… Ich muss euch etwas zugeben: ich hatte eine kleine Besessenheit (so wie wahrscheinlich jeder, der eine Essstörung wie Magersucht hat) mit Zahlen und im gewissen Grade bin ich es immer noch nicht los.

49kg… puuuuh, das ist ja schon an der 50 Grenze

1,5kg mehr auf der Waage… ok, ich habe viel zu viel zugenommen

300 kcal für ein Donut… viel zu viel!

30 Minuten laufen… viel zu wenig!

Den ganzen Tag beschäftigte ich mich mit Zahlen, beziehungsweise tu ich es teilweise immer noch. Es ist bescheuert wie kompliziert das Leben durch all die Zahlen und Nummern wird. Ich würde gerne diese Befreiung von all dem erleben. Ein Leben ohne zählen, ohne nachdenken, wie viele Kalorien was hat, ohne Gedanken, wie viel ich wiege, ein Leben ohne Hinsicht darauf, wie viel und wie lange ich Sport gemacht habe.

Ich war (bin immer noch) so besessen mit Perfektion und Kontrolle, sodass ich total vergessen habe, zu leben. Ich fühlte mich schlecht, wenn ich zu viel gegessen habe oder nicht genug Sport gemacht habe. Ich musste ständig alles unter Kontrolle haben und das hat mich und meinen Körper komplett ruiniert. Manchmal habe ich heute noch so idiotische Gedanken wie: ,,Wenn ich jetzt die Mahlzeit weglasse, kann ich mir die Kalorien für später aufheben…” –  aber im Nachhinein realisiere ich, wie dumm das ist.
Man sollte sich nicht beschränken.

Man sollte essen, wenn man Hunger und aufhören, wenn man voll ist. Und deswegen habe ich auch angefangen intuitiv zu essen und es hat mir auf meinem Weg aus der Krankheit sehr geholfen. Obwohl ich dadurch auch die Freiheit habe, Mahlzeiten wegzulassen ,,wenn ich keinen Hunger habe” (was aber oft nur die Stimme in meinem Kopf sagt, wohingegen mein Magen knurrt und mein Geist nach Essen schreit).

// Potom, co jsem k poslednímu článku dostala tak krásnou zpětnou vazbu (za to jsem vám na tomto místě chtěla ještě jednou poděkovat), tak jsem si říkala, že vás očividně moje cesta z mé poruchy příjmu potravy (jinak řečeno ,,recovery”) zajímá a jelikož si na blogu ráda vypisuju svoje myšlenky a mám k tomu hodně, co říct, tak dneska následuje další článek o mé nemoci. 

A dneska se bude točit všechno kolem čísel… Musím vám něco přiznat: měla jsem malou posedlnost (tak jako asi každej, kdo měl poruchu příjmu potravy jako anorexii) s číslama a do jisté míry ji pořád ještě mám.

49kg… puuuuh, to už je na hranici 50

1,5kg víc na váze… to jsem tolik přibrala?

300 kcal za donut… to je víc než dost!

30 minut na páse… dneska to bylo slabý! 

Celý den jsem se zabývala číslama, popřípadě to pořád ještě dělám. Je strašný, o kolik komplikovanější si ten život vším tím počítáním děláte. Ráda bych zažila to osvobození od toho všeho. Život bez počítání, bez přemýšlení nad tím, co má kolik kaloríí, bez myšlenek na to, kolik vážím, život bez ohledu na to, kolik a jak dlouho jsem ten den už dělala sportu. 

Byla jsem (popřípadě jsem pořád ještě) tak posedlá perfektcionismen a kontrolou, že jsem úplně zapoměla žít. Cítila jsem se špatně, když jsem moc jedla nebo nedělala dost sportu. Pořád jsem všechno musela mít pod kontrolou a to mě a moje tělo kompletně zruinovalo. Někdy mám ještě dneska tak idiotický myšlenky jako: ,,Když ted’ vynechám jídlo, tak si ty kalorie můžu ušetřit na později…”- ale potom si uvědomím, jak hloupý to vlastně je. 
Člověk by se neměl omezovat.

Člověk by měl jíst, když má hlad a přestat, když je plnej. A proto jsem začala jíst intuitivně a na mé cestě z téhle nemoci mi to moc pomohlo. I když tím mám i tu volnost, vynechávat jídla ,,když nemám hlad” (což mi ale většinou říká jen ten hlásek v mojí hlavě, mezitím co mi kručí v břiše a moje mysl křičí po jídle).

my-obsession-with-numbers_shineoffashion - 1

Ich war auch mit meiner Größe besessen und war schon immer darauf stolz, dass ich XS (oftmals auch XXS) trage. WARUM? Als ob das in irgendeiner Hinsicht bewundernswert ist? In unserer Gesellschaft sind müssen Frauen für immer jung bleiben, untergehen deswegen Schönheits-OP´s, hungern und lassen sich ihre grauen Haare färben. Wenn sie das nicht tun, werden sie verurteilt, dass sie sich ,,gehen lassen”, hingegen werden ältere Männer für ihre Intelligenz und Weisheit gefeiert.
Dünne, kindische Figuren werden gelobt. Wenn ich daran denke, dass ich für immer in einem kindischen Körper bleiben wollte, finde ich es krank, aber ich kann den Gedanken und das Streben danach trotzdem nicht loswerden.

Wir sollten alle mehr entspannt über alles und im besonderen über unser Aussehen denken. Niemand wird es merken, ob ich ein bisschen zu- oder abnehme. Es wird mir nur helfen, es wird mir psychisch (und physisch ganz bestimmt auch) besser gehen und das wird mit Sicherheit auch mein Umfeld mitbekommen (das ist doch aber nur positiv, findet ihr nicht?).

Euer Körper wird nicht explodieren, wenn ihr hin und wieder Burger oder Pizza isst, ihr musst nicht an einem strikten Trainingsplan hängen um gut genug zu sein.

Ihr seid perfekt genauso wie ihr im Moment seid. Ihr seid alle wunderschön, jeder einzelne von euch da draußen, erinnert euch daran!

Seid eure besten Freunde und hört auf, euch zu zerstören und quälen! Behandelt euch genauso, wie ihr eure Liebsten behandeln würdet…

Mit Liebe, eure Sandra <3

Taky jsem byla posedlá moji velikostí a vždycky jsem byla hrdá na to, že nosím velikost XS (často i XXS). Proč? Jako kdyby to bylo v jakýmkoliv ohledu obdivuhodný? V naší společnosti musí ženy zůstat navždy mladé, chodí proto na plastické operace, hladový a nechají si obarvit vlasy. Když to neudělají, budou odsouzeny za to, že se ,,nechají jít”, mezitím co jsou starší muži obdivovány za jejich inteligenci a moudrost. 
Hubený, dětský postavy se chválí. Když na to tak myslím, že bych měla navždy zůstat v těle dítěte, tak mi to přijde nemocný, ale přesto se té myšlenky a toho usílí o tenhle vzhled nemůžu zbavit. 

Měli bysme být víc uvolnění, co se týče nás a obzvlášt’ našeho vzhledu. Nikdo si toho nevšimne, jestli trochu zhubnu nebo přiberu. Jen mi to pomůže, psychicky (a určitě i fyzicky) se budu cítit líp a toho si s jistotou všimne i moje okolí (to je přece jenom pozitivní, nemyslíte?). 

Vaše tělo nevybouchne, když si sem tam dáte nějakej ten burger nebo pizzu, nemusíte se držet striktního tréninkového plánu, abyste byli dost dobří. 

Jste perfektní, takový jací ted’ v tomhle momentu jste. Jste krásní, každej, každičkej z vás tam venku a to si pamatujte! 

Bud’te svý nejlepší kamarádi, přestaňte se ničit a trápit! Zacházejte se sebou stejně, jako byste zacházeli se svýma nejmilejšíma…

S láskou, vaše Sandra <3

my-obsession-with-numbers_shineoffashion - 3my-obsession-with-numbers_shineoffashion - 4my-obsession-with-numbers_shineoffashion - 10

Und weil ich so oft nach meinen Lieblingsteilen und meinen Outfits gefragt werde, habe ich euch hier noch ein paar meiner Staples verlinkt.

summer alba moda.001
Kleid – &otherstories (hier) | Tasche (hier) | Sonnenbrille (hier) |
Jeansrock – Asos (hier) | Sandalen (hier)

Schreibe einen Kommentar

Deine E-Mail-Adresse wird nicht veröffentlicht. Erforderliche Felder sind mit * markiert.